Michaela Limberská

Vaše příběhy

Zavřít

Příběh

Já, tanec a roztroušená skleróza

Chtěla jsem tančit už od malička po vzoru mé stračí sestry. Nicméně jsem měla silnou skoliózu páteře a musela jsem nosit 23 hodin denně korzet, který tanci bránil. I když teď vím, že nebránil. Tančit se dá i na vozíku (tedy doufám). A to mě uklidňuje v mých výhledech do budoucna. Na začátku března 2016 mi totiž byla diagnostikována roztroušená skleróza. Která může skončit právě až invaliditou.

Konec výhledů do budoucnosti a ještě chvíli k minulosti. V 13 letech jsem korzet nosila méně a začala tancovat. Jeden rok jsme měli „svou“ skupinu, ve které se mnou tancovala i sestra a další skvělé ženy, které mi přirostly k srdci. Dělaly jsme i trochu kontakt a improvizaci. Poznávaly jsme své tělo. Tohle mě moc bavilo. 🙂
Jenže naše skupina se po roce rozpadla a já se asi na 4 roky stala součástí jiné taneční skupiny. Tancování zde mne už tak moc nenaplňovalo. Do skupiny jsem moc nezapadla, neuměla jsem se uvolnit a připadala si, že mi to moc nejde. Tato zkušenost je za mnou a přišla nová, která mě změnila a posunula.

Začala jsem studovat v Brně a tančit u Dášky. Ta mi dala poznat nový rozměr tance! 🙂 Hned napoprvé mne příjemně překvapila skvělá atmosféra ve skupině. Nepilovala se na výbornou stále dokola nějaká vazba na soutěže. Všichni si přišli prostě jen zatancovat. Nic takového jsem neznala. Naučila jsem se tedy postupně uvolnit, nestydět se, poznávat své tělo, poslouchat svou intuici, dělat co chci… Tancovat jen pro sebe a svou radost. Toto mě hodně posunulo v životě celkově. Mám teď větší sebevědomí, věřím si, nestydím se. Když jdu někam na diskotéku, tak si prostě tančím, jak chci. Na ostatní kašlu. Je to krásný a osvobozující pocit.
Navíc se v tanci promítají i mé niterné psychické stavy. Tanec, kterému mě naučila Dáška mi opravdu hodně pomohl překonat všechny změny a nejistoty, které mi do života přinesla roztroušená skleróza. Tanec mne někdy uklidnil a dovolil mi na trápení s roztroušenou sklerózou zapomenout. Jindy jsem s roztroušenou sklerózou (někdy proti ní) tancovala. Tanec se mi stal průvodcem a terapeutem v mé nemoci.

S vědomím roztroušené sklerózy a informacích o tom, co způsobuje jsem si začala naráz tanec mnohem více užívat. Byla jsem (a stále jsem) strašně moc vděčná za to, že se můžu hýbat a můžu tančit. Uvědomila jsem si, že to není samozřejmostí. Začala jsem tancovat opravdu naplno, s prožitkem, přítomně. Protože vzhledem k mé diagnóze mne teď bude celý život provázet nejistota, že se můžu vzbudit a nebýt schopná vstát z postele.

Také jsem začala více vnímat své tělo a při tanci odpočívat, když už nemám sil. A v takových chvílích jsem začala sledovat ostatní tanečníky. Což jsem dřív nedělala. Uvědomila jsem si, jak nádherně, úžasně, naplno a bez ostychu tančí. Strašně mě těší je jen takto sledovat. Jsou skvělí.

Teď, když jsem s nemocí trochu srovnaná, tak mám pocit, že mi přišla do života proto, aby mi řekla a naučila mě toto: Zastav se. Mysli na sebe. Vnímej své tělo. Odpočívej. Miluj. Buď vděčná. Užívej si.

A možná mám tohle své zjištění šířit i do světa. Alespoň mezi Vás tanečníky.Snad bude tedy inspirací a povzbuzením.

Míša Limberská