Tancovat jsem začala už někdy v první třídě na Základní umělecké škole. Myslím, že mě to na contemporary výborně připravilo, protože jsem měla možnost si vyzkoušet hodně tanečních stylů od těch lidových až po klasický tanec. Ten mě zpočátku až tak nenadchl, ale čím déle se tanci věnuji, tím více si uvědomuji, že je pro mě klasický základ klíčový, pomohl mi dostat tělo a pohyb pod kontrolu a intenzivněji si je uvědomovat.
Ke contemporary a k Dashdance jsem se ale dostala až ke konci vysoké školy, kdy mi tělo po pár letech pauzy začalo dávat najevo, že by se mohlo opět dít něco kreativnějšího než běhání a fitko. Nastartoval se tak nevědomý proces, na jehož konci mi na fb vyskočila pozvánka od Anetky na open class s Dash. Tak jsem šla… a tancuju dodnes.
Můj vztah k tanci se v čase rozhodně vyvíjel a posouval. Dřív to bylo hodně o tom naučit se choreografii a vybít energii. Dnes se věnuji tanci, který stojí z velké části na improvizaci, takže se člověk dostává do kontaktu nejen s pohybem, ale vůbec s tvůrčím procesem jako takovým. Musí jít mnohem víc do sebe, pracovat s vlastními zdroji i inspirací a podněty z okolí a naučit se dávat víc všanc a zvládat pocity, které s tím nutně přichází. Je to tanec o osobních výzvách – pohnout se jinak, vést tělo tam, kde ještě nebylo, zhmotnit pocit a zprostředkovat ho někomu jinému nebo sám sobě v jiné podobě. Na druhou stranu je to ale tanec velmi svobodný. Jdeš s hudbou, rytmem, myšlenkou, náladou, dechem… Je to pro mě často náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. O to víc ale může člověk díky tanci růst.
Lektor nemá vypsanou žádnou lekci.